O nejvyšším lichtenštejnském vrcholu Vorder Grauspitz se toho moc nalézt nedá, myslím tím o uskutečněných výstupech a pár slov i v mém reportu asi poví také proč.

Nejvyšší vrchol Lichtenštejnska – Vorder Grauspitz s nadmořskou výškou 2599metrů se nachází na hranici mezi Lichtenštejnskem a Švýcarskem a nakonec se ukáže, že výstup povedeme z obou stran, tak si dej pár minut s tím pravým horským dobrodružstvím.

První výstup, naplánovaný na začátek května byl s očekávaným zimním pozůstatkem na hřebenech a také tomu tak bylo a ukázalo se, že nad naše síly.

Nejdříve se vycházelo krásným jarním údolím než se vylezlo na první hřeben, sice zatím bez sněhu, ale v dálce již bylo vidět do míst kam se směřovalo a v hlavě se začalo probouzet – tohle bude buď bolet nebo se to vzdá.

Řekněme si i jednu zásadní věc, v horách se občas mění nejen počasí, ale pak hlavně trasy a cesty. Když to vezmu konkrétněji, tak v našem případě byla cesta vedená přes lavinová pole a kdo umí číst z fotek, tak zde přiložená fotka má sníh ještě v kompletu, o tři obrázky níže jsou již laviny po sesunu.

Ale co si budeme skrývat. My s Pepou jsme velcí crazymeni, tak jsme si šlapání těchto svahů užívali.

Teď zpětně přemýšlím nad tím, co bylo to hlavní ukončit výstup na tomto hřebínku, zda fakt únava, zhoršování počasí nebo prostě poklona před tímto pohořím – Rätikon.

Třeba jednoho krásnýho dne se do těchto míst vrátím, myslím tím v rámci zimního výstupu, ale nyní jsem rád, že jsem se vrátil a že hlava zvládla prohru. Ale netrvalo dlouho a hora byla nakonec zdolána.

Podzimní romantika – druhý výstup

Druhý pokus, zcela odlišný, ať už jen tím, že se šel ze švýcarské strany, že se očekávalo jiné klidnější prostředí, že se zkrátilo prvních tisíc výškovejch lanovkou.

Tento výstup se od počátku jevil jako slibnější a opravdu klidnější. Šlo se přes dlouhé louky, po kamenité cestě, příjemnými tunely, romantika v půlce září prostě ideální.

Zde vidíme celý hřeben, který nás zastavil při jarním pokusu. Bez sněhu vypadá vcelku v poho, že.

Nás ale nakonec čekal ještě trochu jiný hřeben, jiný výstupový směr.

Dvojitý vrchol, vlevo náš cíl a dle plánu měla být skrz údolí cesta – nebyla. Ale protože jsem střelec a přijel jsem si pro vrchol, tak se šlo.

Chcete vědět jak to bylo otravný? Kolik těch pohlavních orgánů a sexuálních pracovnic padlo? Nebo třeba i si přečíst kolik kamenů z horní linie spadlo? Asi to zhodnotím jen větou: ,,Nejezděte tam, pokud nelovíte trny do Koruny Evropy jako já, prosím.“

Ale jak se prostě občas stane každému, tak jsem se kousli, vytáhli cepíny a drápali to tím bordelem na hřeben a k vrcholu.

Myslím, že opravdu poprvé na vrcholu jsem si jen mlčky sedl, koukal se kolem sebe, tak nějak v hlavě připustil, že jsem to dokázal. Trvalo to vlastně skoro 3 roky, kdy jsem si na tomto 16tém vrcholu do Koruny řekl, že to fakt bolelo, že to nebyl jen úkol, ale vydřená meta, stárnu Vám a tímhle se paradoxně uklidňuju a rostu.

A jestli to bylo prdelní nahoru, tak dolů to bylo ještě atraktivnější a veselejší. Sestup trochu jinou trasou a díky mě za to, že jsem tahal lano, takže šupky hupky slaňovačkou dolů.

No víš jak ale, ty výhledy tam, ty výšlapy, sestupy, vítr, slunce, příroda, vše kolem nás a pro nás.

Jestli to má končit nějak opravdu zapamatovatelně, tak je to doběh k lanovce, kdy jsme přišli minutku před odjezdem poslední (nákladní) dolů a věřte, že těch 1000 vejškovejch dolů by už asi smrdělo jinejma slovama ze slovníčku po desáté večerní, kdyby jsme to museli jít pěšky.

A teď po menší zimní pauzičce se ukáže kam mě další vrcholy donutí vyrazit, třeba uvidíte a počtete o dalším švihém nápadu a budu moct ještě více poděkovat Joseffovi…