120 kilometrů pěšky natěžko severní částí švédského Kungsledenu
V první polovině srpna nastal ideální čas na letní dovolenou a kam jinam než za severní polární kruh. Na trasu z Abiska, na slavnou královskou cestu Kungsleden a jeho severní část.
Z Abisko turiststation je to opravdu jen pár metrů do divočiny. Začínající údolí s ledovou vodou, hned po nástupu do údolí vidíte, že jste součástí Skandinávského pohoří.
Čekal nás týden pod stany, pod hřebeny, u ledovcových potoků a řek, na dálkové trase Kunglsleden. Jídlo z vlastních zásob, vše potřebné u sebe, prostě paráda a odchod z zpovykanosti.
Dřevěné lávky, typické pro toto prostředí byly odpočinkovými úseky. Někde sice pod vodou, někde nedostavěné, někde možná zbytečné, ale lávky dělají trasu.
Ranní východy Slunce, větrání stanu, šumění řek, klid, ticho, to jsou ta pravá rána. I když nám v noci klesla teplota občas hodně nízko, tak se dá snadno říci, že trasa je obrovský kemp. Stanování je zde povoleno vesměs všude.
Skandinávské pohoří, údolí, v srpnu, přinášelo snad vše od deště, několika duh najednou, přes sníh až po ty nejkrásnější výhledy na vrcholy a hřebeny kolem.
Nemůžu říct, že až zde, v polovině treku, ale s těmi pohledy na nekonečné pláně, hřebeny a soby padla myšlenka, že by si Královská stezka Kungsleden zasloužila kompletní návštěvu, celých cca.440km přejít by bylo tou pravou výzvou a cílem.
Dost velkou zajímavostí pro mě byla členitost okolí. Prostě si jdete po rovinkách, po loukách a kolem Vás se šroubujou do výšky kopce, hory, strmé, ostré, vypadající na nedostupnost. V každodenní zásobě kilometrů, průměrně 20km to bylo ale vše v pořádku a krásné, já si to užíval a na zátěž zapomínal.
Součástí přechodu byl i pokus o zdolání nejvyššího vrcholu Švédska – Kebnekaise. Dvojvrcholový kopec s ledovcem, s výchozím bodem z Kebnekaise Fjällstation, jen tak s malým batůžkem.
Převýšení skoro 1500metrů, motání se mezi potoky nakonec nebylo to co nás zastavilo. Ne tedy všechny, dva členové dosáhli alespoň jižního vrcholu, zbytek to otáčel v dešti, sněhu a větru pár set metrů pod sedlem.
Ono po sestupu to ani v údolí nevypadalo na moc příjemné počasí, že?
Jak jsem již psal dříve, tak celá trasa je obrovský kemp, většina spaní byla jak na volno, tak pak u chat či jen třeba u kadibudek. Zde máme kempování v divočině, ale zároveň u Kebnekaise Fjällstation, bohužel i už na dostupnosti online světa, no.
Poslední větší etapa byla od Kebnekaise do Nikkaluokty, po cestě jsme dost potkávali i značení zimní trasy. Není již žádným tajemstvím, že bych zimní verzi Kungsledenu měl podstoupit na jaře roku 2027.
Nikkaluokta, poslední místo kde se spalo, jedlo, koupalo (tentokrát ve sprše), protože po cestě se koupalo jen v potocích a vodopádu. Poslední místo, ale hlavně jediné kde nás fakt žrali komáři a jakýsi mravenci, čoveče, otravný hmyz.
Závěrem jen finální slova – sem se vrátím a to opravdu hned na zimní přechod s backcountry lyžemi a půlkami a pak se snad všichni dočkáme pokusu o přechodu celé trasy Královské stezky.
Za tuto severní etapu děkuji do VHT Akademie a průvodci Petrovi.