Finský nejvyšší vrchol Halti a především cesta na něj byla doposud ta nejtěžší sportovní výzva. 100kilometrů po sněhu a ledu na backcountry lyžích s veškerým vybavením vezeném na půlkách za sebou.
Tento výlet byl v mnohém speciální, krásný, ale i únavný a naopak i úspěšný. V mém podání šlo především o vyzkoušení nového typu přesunu, jízdy na backcountry lyžích, běžkách, které se fixují na klasické pohory, v našem případě hlavně zimní pohory. A co by to bylo za poznání, kdyby i transport vybavení nebyl tak zcela standardní, v tomto případě se vše vezlo za sebou na půlkách/saních.
Každý den se ujelo průměrně 20km, jelo za krásné viditelnosti, od východu k západu Slunce. Dlouhé zasněžené pláně, zamrzlá jezera, to vše nám ubíhalo pod nohama. Jedinými útočišti nám byly místy chatky.
I když po dlouhém dni byla vždy únava na místě, tak se nedalo spát než se pořádně užila polární záře. Na severu Finska, v oblasti Laponska velmi dobře viditelná.
Každý den nás ale posouval ale i blíže, pro mě určitě, k tíženému cíli, vrchol Halti.
No a zdolání se povedlo již třetí den odpoledne. Pro zhoršující předpověď počasí to bylo nakonec opravdu namále a hlavně dobrá volba.
Další den přinesl silný vítr, nárazy až rychlostí 90km/h ., na fotkách krásně odlétající sníh, ale s přibývajícími hodinami venku šlo i do tuhého. Síly ubývaly, vítr vesměs jen z pravé strany, otevřené plochy…
…nejde říct, že to nepřineslo i trochu toho mrazivého nádechu na tváři, hm…
Navíc i kolem kroužící záchranné složky, policie, horská služba, využití vybavení či odvozu jedinců z naší party, to vše jsou ty příběhy těchto krajin a cestování.
Poslední den se vyčasilo, vítr utichl a my mohli dojet posledních pár kilometrů na odjezdové místo – směr norské Tromsø.
Cesta za 14tým vrcholem do Koruny Evropy, kterou skládám byl opravdu poznáním sebe sama, posunu svých možností. I když jsem si nakonec dovezl jen pár omrzlin na prstech, trochu porouchanou nohu, tak požitek byl silný, bylo to super, díky za průvodce Bořka z Expedition Clubu.