Dnes si tu odložím pár slov k cestě do chorvatského pohoří Dinara s nejvyšším vrcholem Sinjal a jeho výškou 1831 m.n.m.. Jak se později dočtete, tak nadpis reportu o zdolání již 12tého vrcholu do Koruny Evropy byl plný bojů.
Celý tento výjezd jsem si pracovně naplánoval do několika etap a hned první etapa – dojezd od chorvatského města Knin mě lehce zaskočila.
Zvolená varianta s dopoledním odjezdem z Prahy do Záhřebu byla obohacena 40minutovou pauzičkou na benzínce ve Slovinsku, kdy si řidiči busu dali svačinku a já si řikal jak chtějí stíhat dojezd dle jízdního řádu a my, aby jsme stihli přestoupit na další bus Záhřeb-Knin. Světě div se, ale i tato pauza je započítána v již psaném jízdním řádu a opravdu jsme přijeli na autobusák včas a přestup mohl proběhnout v klidu, ale to nebylo v ten den/noc vše. Odjezd ve 21:45 dle rozpisu proběhl a my se chystali v klidu vyspat, přeci jen příjezd v 02:30 do Kninu byl daleko. Budík nařízen na 01:45, abych těch 45minut pověnoval najezení v buse, dobití telefonu na samotný pochod a co myslíte, neklaplo to. V 01:15 mě budí parťák, že jsme 7km od místa vystoupení a ono fakt. Takže vše trochu jinak, dobití pár procent, jídlo až mimo bus a start pochodu o hodinu dřív než byl plán.
Dle předpovědi jsme startovali za deště, cesta volená údolím řeky Krčić, pro noční přesun vcelku si myslím dobrá taktika, cesta prvních 9km lemovala řeku a my nemuseli řešit nic jiného než poryvy větru, pár extra velkých ropuch na cestě, mloka a vlastně opravdu to je vše.
Kolem 6té ranní začalo svítat, mraky se zdály být pryč, my vylezli z údolí a začalo hlavní stoupání k vrcholu, více jak 1400metrů na cca.6km, ale hlavní hřeben stále na očích, za námi Promina a za ním moře, prostě romantika.
V této druhé etapě, která obsahovala především výstup na hlavní vrchol Sinjal to bylo vcelku rozmanité, ještě na úrovni 1250m.n.m. byla příroda přívětivá, lesy jak u nás v republice, dokonce jsme potkali srny, ale pak přišel zlom na 1450kové vrstevniny. Přišly poryvy jak prase, hustá mlha s lehkým deštěm a přišel první prohraný boj s tělem, parťák mi odpadl, naštěstí asi chorvaté vědí jak to u nich funguje a ve výšce jsme našli slibovaný přístřešek, s krbem, bezvětřím, kámoš dostal oběd a na mě už bylo jen si dát dohromady hlavu a vyrazit se na finální výstup, cca.300 výškových metrů, kilometrový úsek, který mě překvapil sněhovými poli, poryvy větru se mnou házely ze strany na stranu, ale ty už jsem fakt neřešil.
Ale víte jak to u mě je, není čas ztrácet čas a za 40 minut bylo hotovo. Vrchol SINJAL – 1831 m.n.m. dosažen, symbolicky v 10:10 dopoledne. Viditelnost žádná, mlha, ledové krupky, prostě kvalitní jarní výšlap.
Sestupová cesta byla pro mě dalším etapou, ale v tomto počasí hlavní částí, protože já nerad zůstávám na hřebeni a jeho oblasti, když není jistá bezpečnost. Takže po cestě z vrcholu vyzvednout odpadlíka a sestupovat do údolí, jinou cestou než byla ta nahoru. Překvapením a otravováním zůstaly poryvy větru, ale klesán je vždy hezčí. Mělo být vyhráno, ale ještě nebyl konec a netušili jsme, že jen tak fakt nebude. Jedno klidné bez mlhy vystřídalo jiné a dokonce nás cesta zavedla do Bosny a tam začala teprve zábava a spojení s tím, že si mapu fotím i do hlavy.
Musím podotknout, že trasa vedla oficiální turistickou značenou stezkou, proto pro nás bylo překvapení, že jsme se pohybovali v místech kde opravdu GPS vypověděla službu, ale našli jsme si trasu po delším hledání, nebojte. A nebylo dobojováno, doslova. To, že jsme najednou pohybovali po louce kde jsme našli více munice než školní výlet v Obecné škole, tak jsme si nechávali nadhled, prostě se šlo a najednou hle, tanky.
To, že se v této oblasti nacházejí tanky jako turistická atrakce, jsme věděli, ale zarazilo nás, že u těchto tanků se nacházela i moderní auta a několik vojáků (nefoceno z bezpečnostních důvodů), ale co už, když vidíte už jen pár kilometrů do cíle, tak pokračujete. Co k této fázi výletu říci pozitivního? Byly jsme vidět na dálku, takže si nás odchytl jeden z přítomných mediků a jen tak nás v meziřečí upozornil, že jsme přímo uprostřed cvičiště a že zrovna i cvičení probíhá, což nás přesvědčila další technika poschovávaná na dalších hřebenech a v lesích kolem. Ale měli jsme opravdu štěstí, v době našeho příchodu nic nebouchlo, nic nevystřelilo, po informaci: ,,We are fucking tourists from Czech republic.“ nás nechali jít a my pokračovali na zasloužený odpočinek v Kninu.
Jste se báli, že nám šlo o krk, co a že to takhle skončilo, že? Zhruba kilák od cvičiště již oni nečekali a z prostoru opuštění bylo vypáleno pár raket, které nám dali najevo, že jsme to měli tak akorát a od města přijíždějící SUV s hraniční stráží se zdál už jen jako přelud, ale nebyl, cestovní pas dostal kontrolu, my odvoz z příhraniční oblasti blíže k městu a příběh v chorvatských horách skončil.
Jak jsem již psal i na sockách, tak jsem uznal, že tento výlet byl opravdu šílenost.
Druhý den v Kninu, po odpočinku jsme ještě věnovali menší pochůzce po městě, navštívili jsme místní pevnost, kde na nádvoří ještě stála gilotina, z hradeb jsme pohlédli na celou trasu údolím, přes hřeben až po cvičiště a skrz město se šlo na bus zpět do ČR. Jakože tu ještě v roce 1995 byla mezi srby a chorvaty válka bylo poznat v mnohém, nemluvím ani o domech popsaných nadávkami, prostřílenými zdmi, ale především město z půlky je opuštěno, služby v minimu, ale pro návštěvu třeba i okolních vodopádů, případně Národního parku KRKA fajn místo.
