Dnešní zápis z cest bych pojal trochu jinak. Byl to výlet s cestovkou Frčíme, s neznámými lidmi, ale nakonec to byl perfektní tým osmi lidí, plný podpory a pak především nadšení, síly a pochopení, ale o tom až na konci.
Po vcelku klidném příjezdu do německého Hammersbachu (760 m.n.m.), menší pauzičce na místním parkovišti jsme začali stoupat podél divoké řeky Hammersbach, krásnou, především chladnou soutěskou, kde jsme čekali na každou kapku vody, která na nás dopadne (opravdu bylo teplé letní počasí) a směřovali k ubytování na horské chatě Höllentalanger Hütte (1381 m.n.m.). Po menším občerstvení, lehkém zabydlení nás překvapila svým příletem a hlavně vysazením zaáchranářů helikoptéra a došlo asi i k tomu uvědomění, že tady nebude nic snadné, že jsem opravdu v horách, v prostředí nebezpečném.
Druhý den již nebyl tak klidný, pohodový, byl to výstupový den, brzké vstávání, vrchol na dohled, ale za dlouhou cestou. Předpověď počasí nám hrála do karet, jasno, bez deště. První úsek vedl na k Céčkové ferratě Höllental-Klettersteig, pod hřebeny Riffelköpfe a Riffelwand Spitze, k pro mě nejvíce obávanému místu, přechodovému ledovci Höllentalferner, ale nakonec přechod v červenci, po ledovci, v mačkách, s cepínem, prostě odvaz jak blázen.
A teď si představ, že z ledového pole přijdeš pod ferratu na které strávíš další 4 hodiny, nějakých cca.700 výškových metrů, do cíle je to vzdálenostně asi tak 3km, takže si jdeš vedle stěny, kolmé stěny, držící se lana, zajištěn ferratovou brzdou, za tebou se hrne dalších několik desítek lidí, téměř bez sváči, piješ fakt lehce po dlouhých intervalech a najednou krize. A tam přišla ta spása, přede mnou Martina a za mnou Martin, andělé stážní, kteří mě na posledních 300metrech pod vrcholem opravdu nakopli, rozdejchali, probrali a dali tu poslední sílu dojít vše po svých, se svým batohem (jsme se shodli, že mohl mít kolem 8mi kg) a odměna na vrcholu suprová, letní déšť, přeháňka přesně na ty minuty, kdy si stojíš na 3tisícovce a pro mě přidaná hodnota, že jsem mohl i nahoru donést vlajku spolku Sportem plníme sny (Honzo, ty jsi ten hlavní pomocník a síla pro všechny), i já každý den v posledních letech bojuju za výhry pro ty, kteří nemají takové štěstí jaké jsem měl třeba já, když jsem před pár lety, paradoxně ve skalách měl vstupenku na onen svět již štíplou, ale nějak jsem to rozchodil, vystoupal, koukni na mě, na blázna…má to vždy cenu, jen včas zabrat nejspíš, no.
A to je tak asi vše o mém výstupu na německý nejvyšší vrchol – Zugspitze, po vrcholové svačině už jen odjezd lanovkou na rakouskou stranu, na burgera a spát. Na třetí den zájezdu už nezbývalo nic jiného než pobalit, po cestě navštívit Neuschwanstein a směřovat do ČR, za prací a přípravou na další cestu, tentokrát na slovinský Triglav a hlavně opět s Frčíme…
Závěrem odkaz na výlet přes oko kamery.
