Zdolané vrcholy: Vaalserberg (322 m.n.m.), Signal de Botrange (694 m.n.m.) a Kneiff (560 m.n.m.)
Celková délka – chůze: 78,37km
Čas na nohou: 19h31m31s
První částí výletu bylo samotné přemístění do míst odkud začít samotný pochod, pro tyto účely byly vybrány německé Cáchy. Z Prahy cesta trvala busem něco přes 11hodin, na místě jsme byli lehce před čtvrtou ranní a vyrazili jsme ve 4:15 směr první vrchol – nizozemský pevninský Vaalserberg.
Na místo jsem dorazili lehce přes 6tou hodinou ranní, tam samozřejmě nikdo, jen malé označení vrcholu v podobě kamenného kuželu a pár metrů vedle i hraniční trojmezník Německa, Nizozemí a Belgie. Proběhla rychlá flapjacková snídaně, pár foteček a mohlo se směřovat na belgickou stranu a jejich vrchol.
Poznatek k počasí – Ardeny na jaře, s 85% vlhkostí, za tmy, moc svěží pochod, v lesích jen mlha, bahno, ale stále v pohodě pro udržení rychlosti.
Trasa procházela západní Belgií a jak jsem zjistili, tak to je velmi slabě osídlená část státu, prvním městečkem byl na cca. 15tém kilometru od trojmezí států Kelmis, v brzkém pátečním ranním čase bez lidí, samozřejmě bez otevřených služeb, obchodů (potkali jsme jednu sámošku) a co nás překvapilo, že fakt skoro všechny domy byly stavěny z kamení, nebo alespoň s obložením, krátce střiženými trávníčky, bez plotů, bez jakékoli ,,výzdoby“ zahrad, prostě klid a pohoda.
Když si to tak vezmu, tak nás čekala vcelku velká část pochodu, která se kromě dalšího města v podobě Eupen proplétala lesy, přes pole, mezi obrovskými výběhy s ovcemi, krávami, ale pár kilometrů od belgického nejvyššího vrcholu Signal de Botrange teprve s největší zkouškou pro naše nohy – velká rašelinová pole, v některých částech s lávkami, prkennými chodníky, ale tipuju, že tání sněhu si s nimi poradilo a nám nezbylo než vesele, s těžkostí skákat z drnu na zbytky prken a zpět na drny či vyzkoušet kvalitu goretex složky na botech. K tomu mi stačí jen dodat, že jsem rád za to, že tato část cesty vedla přes den, v super viditelnosti. Po několika hodinách brodění, skákání konečně pevná zem, zpevněná cesta k Signal de Botrange, napojena na silnici/cyklostezku a konečně i první pořádné zastavení, půlhodinovka kdy se podařilo sundat batohy, uvařit pozdní oběd (Adventure Menu v zipper bagu, pro ostatní turisty úžas technologie, pro nás konečně jídlo, možná i záchrana). Ne moc dlouhá pauza, aby jsme nevytuhli a pokračovalo se dál, na jih Belgie a plánovaný přechod do Lucemburska, na který nakonec došlo za jiných okolností a způsobem, čtete dále.
Nebudu se rozepisovat, že druhá část po belgickém ,venkově“ byla jiná, zase jen lesy, pole, mlha, dokonce na části cesty mrholení, ale hlavní bylo, že jsme se přibližovali k hranicím, k Lucembursku, dále nabírali kilometry, co ale bohužel i k tomu, trochu více únavy, začalo se přemýšlet nad větším odpočinkem, ba dokonce vzdáním části cesty.
Ten okamžik opravdu nakonec přišel, něco kolem 23:30 v noci, v hodinkách aktuální údaj – 74km, 18h a něco k tomu na nohách, v obci Sankt-Vith, a co myslíte, že to obnášelo? Úplná kombinace neslušnosti, trochu punku, ale naopak i trochu naučených prvků z kurzů přežití – takže nalezení na ulici lehce stranou klidného místa, rozložení pláštěnky pod sebe, do spacáku zabalit batoh proti krádeži, zalehnout v botech a hadrech tělem celý balík a lusknutím prstu usnout. Poté probuzení ve 4 ráno, při 5°C, pod nánosem rosy, rychle sbalit, zjistit stav těla, mysli a představte si, že následovalo pokračování k poslednímu vrcholu – lucemburskému Kneiffu, ale jak bylo psáno, celé to bylo nakonec splněno ne dle plánu, ale náhradní cestou, využitím autobusového spoje Sankt-Vith – Wemperhardt. Jako takhle – po opravdu krátkém spánku, po tom co jsme zatím měli vše za sebou, nákup jízdenek s někým (místní řidič) kdo mluví jazykem ve složení 1% angličtina + 5% němčina + 5% francouština a zbytek procent v podobě belgického nářečí, kdy při jménu Kneiff přišel jen dlouhý smích, takže u nás klid na duši, že nakonec nevíme kam jedeme. I přes to, že nás řidič nakonec vyhodil z busu trochu jinde, tak bus dobrá volba, 2kilometry od něj po silnici, kamenný označovník vrcholu Kneiff nalezen a jako v případě prvního vrcholu nastalo opětovné nafocení, kolem 6té ranní, za úplňku a splnění posledního cíle pochodu bylo odškrtnuto.
Pak už se spokojeností se nějak dostat zpět do ČR – od vrcholu na místní zastávku Huldange-Maison Knauf, hodinka busem do Ettelbrucku a tam hned nástup do busu směr Lucemburk (cestování po Lucemburku je zdarma), v hlavním městě této země překvapení v podobě nadávající paní v češtině (nebyla tam s námi, fakt), všudypřítomné probíhající stavební práce, ale nás stejně zajímalo jen jídlo, teplo čekárny na nádraží a nástup do busu směr Štrasburk. Ano, cesta do páté navštívené země v ten víkend.
Závěrem – cesta do Štrasburku bez problému, pak krátký pobyt ve francouzském městě, z Francie již busem s cz posádkou (i oni byli překvapení, že z takové dálky vezou čecháčky), a i přes to píchnutí kola a nabrání nočního dvouhodinového zpoždění to beru jako parádní výlet a mohu jen a jen doporučit tuto procházku přes Benelux.
Kdyby někdo nějaké dotazy, informace, jsem tu pro Vás, prožil jsem si to celé.
Zde i malý videoreport.









